Liberalizace

V současnosti všechny sektory, které poskytují služby tohoto typu, procházejí zásadními změnami. Změny jsou zapříčiněny především rozvojem technologií, globalizací a také procesem liberalizace. Státem řízené nebo vlastněné podniky přecházejí do privatizace, nové podnikatelské subjekty vstupují do tržních sektorů a také se propracovává legislativa zaměřená na poctivé podnikání. Obecně lze pozorovat podstatné změny ve struktuře konkurence a vlastnictví. Konkurenceschopnost je však jistým způsobem blokována, protože většina sektorů je částečně složena z tzv. přirozených monopolů. Např. doprava, energie a do určité míry i vysílací a telekomunikační sektory jsou poskytovány (a distribuovány) fyzickou rozvodnou sítí infrastruktury – jako jsou silnice, železnice, mosty a kabely.

Nicméně zde zůstává jeden těžký úkol či výzva – zajistit vymezení odpovídajících limitů v jednotlivých sektorech přirozených monopolů a ujistit se, že všechna odvětví budou společně fungovat ku prospěchu spotřebitelů. Evropská komise je přesvědčena, že: „Teď když je infrastruktura sítí (telefonní kabely, železnice, potrubí atd.) schopná se oddělit od služeb pro samotné odběratele, je předpoklad pro konkurenceschopný trh blíž než kdy jindy.“

Liberalizace služeb veřejných zájmů představuje pro spotřebitele jak příležitosti, tak i ohrožení.

Příležitosti – Od liberalizace služeb spotřebitelé očekávají nižší ceny, větší výběr a vyšší kvalitu. Aby tato očekávání mohla být skutečně naplněna, je nutné stavět na silně zakotvené legislativě, která zajistí spotřebitelům jejich práva. Samozřejmě je také nutné správně vyškolit a informovat spotřebitele, kteří budou schopní čelit a k vlastnímu prospěchu zvládnout nové trendy na rychle se měnícím trhu.

Hrozby – V době, kdy služby obecného zájmu byly poskytovány státem kontrolovanými či vlastněnými monopoly, se spotřebitelé neměli v podstatě čeho obávat. Existoval pouze jeden poskytovatel, jednotná cena a jeden druh kvality. Spotřebitelé museli platit i za služby s nízkou kvalitou a mohli udělat minimum pro zlepšení či změnu této situace. Rozhodování jednoduše nebylo v moci spotřebitelů. Dnes, když je sektor služeb privatizován, se musí spotřebitelé chovat na trhu naprosto jinak. Musí sami prohledávat trh, zjišťovat a informovat se u jednotlivých poskytovatelů o cenách, o dostupnosti, o ekonomických a místních omezeních, také o kvalitě, o smluvních podmínkách a o prodejních službách. Jedině tímto způsobem budou schopni porovnávat jednotlivé nabídky služeb a vybrat ty, které jsou pro ně nejvýhodnější. Pro mnohé spotřebitele se zdá být nový postup obtížný a náročný. Je jasné, že jakákoliv změna přístupu vyžaduje čas, osvětu a praxi. Průzkum trhu je časově velmi náročný proces a mnozí spotřebitelé nejsou ochotni se v něm iniciovat, zvláště když za ním nevidí jasný zisk.

Mnohé ze služeb obecného zájmu jsou součástí tzv. přirozených monopolů. Pokud zde není žádné přiměřené omezení, nebo pokud stávající omezení nejsou řádně v praxi zavedena, pak monopolista, který soukromě vlastní přirozený monopol, nemusí udržovat otevřený přístup k infrastruktuře, anebo poskytovat dané služby za poctivých podmínek.

Je nutné si uvědomit, že pokud na trhu vládne nedostatek konkurence, pak může vznikat prostor pro tajné dohody mezi jednotlivými hráči trhu. Právě tento jev může mít negativní dopad na přístup, kvalitu a ceny služeb. Nicméně ani v sektorech, ve kterých se konkurence prosadí jednodušeji, není jisté, že spotřebitelé individuálně budou sklízet kladný výnos, pokud dojde k liberalizaci. Ukážeme si příklad ze služeb telekomunikačního sektoru, kdy cenová omezení nemusí vůbec zasáhnout spotřebitele: je zaznamenán pokles v mezinárodních hovorech, tento pokles však nemusí mít vždy kladný dopad na většinu místních spotřebitelů, protože neovlivňuje a zároveň se nevztahuje na ceny pevných sazeb a místních hovorů.

Stejně tak zvýšení počtu poskytovatelů neznamená automaticky zvýšení počtu služeb. To proto, že se nemění charakter některých služeb, např. voda bude vždycky vodou. Dalším důvodem je fakt, že se na trhu stále objevují nepoctivé obchodní praktiky (tak např. některé podniky si samy mezi sebou dohodnou své vlastní podmínky, a tím brání zdravé konkurenci na trhu a zároveň škodí i spotřebitelům samým).

Liberalizace podporuje užší propojení cen k nákladům. Rovněž redukuje finanční dotace a podporu. Důsledkem je pak širší možnost výběru a nízké ceny pro některé skupiny spotřebitelů. Na druhé straně jiné skupiny spotřebitelů mohou být tímto způsobem znevýhodněny. A proto v roce 2005 Evropská komise přijala tzv. Altmarkský balíček.

Velkým otazníkem zůstává, zda trh sám o sobě může vyřešit problém znevýhodnění. Je zde riziko, že některé nezbytné služby nebudou poskytovány všem spotřebitelům v cenách, za které si je mohou dovolit. Jedná se především o lidi s nižším příjmem či žijící v oblastech, kde poskytování infrastrukturních služeb je velmi drahé. Podobná situace by mohla nastat i u jiných skupin spotřebitelů, tzv. nevýnosných. U těch by rovněž hrozilo, že jednotlivé služby by nemusely být poskytovány za nižší ceny, pokud by neexistovala ze zákona odpovědnost a povinnost daných subjektů tyto služby poskytnout.

Některé nezbytné služby nemusí být realizovatelné, protože jsou ekonomicky nevýhodné, a mohlo by se stát, že bez zásahu by nemusely být poskytovány na trhu vůbec. Výsledkem by byl omezený výběr či žádný. Následující příklad situaci objasňuje: dopravní poskytovatel v liberalizovaném sektoru se rozhodne ukončit nabízené služby na trasách, protože jsou málo využívané, a tím pádem jsou pro něj nevýnosné. Aby se podobným situacím předešlo, existují v rámci EU tzv. podmínky „všeobecných služeb“.